Input:

Právní předpisy v podnikání, pojmy podnikání a podnikatel, jednotlivé formy podnikatelské činnosti

28.8.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

201
Právní předpisy v podnikání, pojmy podnikání a podnikatel, jednotlivé formy podnikatelské činnosti

Mgr. Markéta Káninská

Právní předpisy v podnikání

Základními právními předpisy, které upravují jednotlivé formy podnikatelské činnosti a rovněž podmínky podnikání na území ČR jsou:

1. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („NOZ”) – vymezuje základní pojmy (fyzická osoba, právnická osoba, podnikatel, podnikání, korporace, orgány atp.), obsahuje úpravu obecných otázek souvisejících s podnikáním (jednání podnikatele, smluvní vztahy, odpovědnost atp.). Jedná se o základní právní předpis, který se použije vždy, pokud zvláštní zákon neobsahuje vlastní právní úpravu.

2. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, „ZOK”) – obsahuje podrobnou úpravu jednotlivých typů obchodních společností (VOS, KS, SRO a AS) a družstva.

3. Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob – obsahuje úpravu obchodního rejstříku, stanoví, které osoby, za jakých podmínek a jaké údaje se zapisují do obchodního rejstříku, dále upravuje rovněž postupy při zápisech do obchodního rejstříku prováděných notářem.

4. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) – vymezuje jednotlivé typy živností, podmínky pro vznik a zánik živnostenského oprávnění, práva a povinnosti živnostníků atp.

5. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce – upravuje výkon závislé činnosti, tj. podmínky, za kterých mohou podnikatelé využít dalších osob k rozvoji své podnikatelské činnosti; obsahuje podrobnou úpravu vzniku, změny či zániku pracovního poměru a práv a povinností zaměstnavatele a zaměstnanců.

Vedle toho je však řada dílčích otázek upravena ve zvláštních právních předpisech, zejména v zákoně o přeměnách obchodních společností a družstev, notářském řádu, zákoně o soudních poplatcích či prováděcích právních předpisech k živnostenskému zákonu.

Pojmy podnikání a podnikatel

Podnikání = samostatná výdělečná činnost vykonávaná na vlastní účet a odpovědnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.

Abychom mohli hovořit o podnikání, musí být kumulativně (tj. současně) naplněny tyto předpoklady:

1) samostatnost – předpokládá, že osoba, která danou činnost vykonává, je schopna zcela podle svého uvážení rozhodovat o tom, jakým způsobem bude svou činnost organizovat, kde a kdy ji bude vykonávat atp.;

2) výdělečnost – znamená, že daná činnost, případně výsledky této činnosti jsou poskytovány za úplatu;

3) na vlastní účet a odpovědnost – osoba musí vykonávat danou činnost výlučně vlastním jménem a současně pouze tato osoba v plném rozsahu odpovídá za výsledky své činnosti, jakož i za případné porušení závazků či právních předpisů;

4) živnostenský nebo obdobný způsob výkonu činnosti – u tohoto znaku je rozhodující charakter vykonávané činnosti, nikoli skutečnost, jestli daná osoba disponuje podnikatelským oprávněním k jejímu výkonu;

5) soustavnost – nutně neznamená nepřetržitost či trvalost, plně postačí záměr opakovanosti dané činnosti, nemůže se však jednat o činnost nahodilou či občasnou;

6) za účelem dosažení zisku – cílem či motivem činnosti by mělo být generování zisku, není však rozhodné, zda zisku bude skutečně dosaženo či nikoli.

Podnikatel = osoba, která vykonává činnost, jež naplňuje shora uvedené znaky podnikání.

Základní definici podnikatele nalezneme v ustanovení § 420 NOZ. NOZ opustil dřívější pojetí podnikatele coby osoby disponující příslušným podnikatelským oprávněním. Od roku 2014 se za podnikatele považuje každá osoba, která provozuje podnikatelskou činnost, a to bez ohledu na to, zda má k výkonu takové činnosti podnikatelské oprávnění či nikoli. Podnikatelem tedy bude i osoba podnikající takříkajíc „načerno”.

NOZ však nenabízí pouze jedinou definici podnikatele, naopak vymezuje 4 skupiny podnikatelů:

1) obecná definice podnikatele – podnikatelem je každá osoba, která vykonává samostatně na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.

2) pro účely ochrany spotřebitelů – podnikatelem je rovněž každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Toto vymezení podnikatele nemá obecnou platnost a uplatní se pouze ve vztahu ke spotřebitelům, kteří jsou považováni za slabší stranu závazkového vztahu.

3) právní domněnka podnikatele – podnikatelem je každá osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle zvláštních právních předpisů. Jedná se o vyvratitelnou právní domněnku, tzn. že příslušná osoba bude považována za podnikatele, dokud nebude prokázáno, že podnikatelskou činnost nevykonává.

4) zákonná právní fikce podnikatele – konečně za podnikatele se rovněž považují všechny osoby zapsané v obchodním rejstříku, a to bez ohledu na to, zda skutečně podnikají či nikoli. U této skupiny osob je rozhodující zápis do obchodního rejstříku, nikoli faktické vykonávání podnikatelské činnosti. Výčet osob, které se zapisují do obchodního rejstříku, nalezneme v § 42 až 45 ZVR.

Povinné označení podnikatele

Podnikatelé, kteří jsou zapsáni v obchodním rejstříku, činí veškerá právní jednání v rámci své podnikatelské činnosti pod obchodní firmou. Obchodní firma musí být vždy jedinečná (tj. nesmí být stejná či zaměnitelná s obchodní firmou jiného podnikatele) a nesmí působit klamavě.

Advokátní kancelář Nejedlý a partneři, v. o. s.

Autobazar Chudík & synové, s. r. o.

Iluminia investment a. s.

Ciapola Czech Business, SE

Naproti tomu podnikatelé, kteří nejsou zapsáni v obchodním rejstříku, logicky obchodní firmu nemají a veškerá právní jednání v rámci své podnikatelské činnosti činí pod svým vlastním jménem. Jménem fyzické osoby se vždy rozumí její osobní jméno a příjmení, a jménem právnické osoby je její název. Ke jménu si pak mohou tito podnikatelé připojit rovněž různé dodatky, které zpravidla blíže specifikují charakter vykonávané činnosti.

Ing. arch. Eva Lišková, autorizovaný architekt

Tomáš Vomáčka – řezník

Pavel Kopecký – autobazar Černíkovice

Právní formy podnikatelské činnosti, jejich finanční a administrativní náročnost

Ze závěrů předchozí části této lekce, věnované osobě podnikatele, vyplývá, že podnikatelem může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická. Žádné omezení v tomto ohledu ze zákona nevyplývá. Podnikatelem ovšem nejsou jen osoby tuzemské, ale rovněž za podmínek stanovených zákonem i osoby zahraniční.

V ČR rozlišujeme několik základních forem podnikání, jejichž členění pro přehlednost uvádíme v následující tabulce.

Nyní se na jednotlivé formy podnikatelské činnosti podíváme podrobněji.

OSVČ – osoba samostatně výdělečně činná

OSVČ představuje administrativně nejjednodušší formu podnikatelské činnosti na území ČR, neboť k tomu, aby se fyzická osoba stala OSVČ, postačí, získá-li příslušné podnikatelské oprávnění. OSVČ tedy může být pouze fyzická osoba, která splní zákonem stanovené podmínky pro výkon příslušné podnikatelské činnosti.

Nejpočetnější skupinu OSVČ představují tzv. živnostníci, tj. osoby podnikající podle živnostenského zákona.

Podnikat jako OSVČ lze však i bez nutnosti získat živnostenské oprávnění, a to na základě řady jiných zvláštních právních předpisů. Předně tak mezi OSVČ řadíme širokou skupinu tzv. svobodných povolání, jako jsou advokáti, notáři, auditoři, znalci a tlumočníci, architekti, lékaři, veterináři atp., kteří jsou nad rámec zákona regulováni rovněž příslušnými profesními komorami (např. advokáti Českou advokátní komorou nebo lékaři Českou lékařskou komorou).

OSVČ mohou být také osoby, které vykonávají jiné činnosti, například zemědělskou činnost, zprostředkovávají zaměstnání jiným osobám nebo se věnují výrobě a distribuci elektřiny či plynu. Činností, které nespadají pod regulaci živnostenského zákona, je zkrátka nepřeberné množství, a jejich úpravu nalezneme ve zvláštních právních předpisech.

Administrativní a finanční náročnost vzniku OSVČ

Administrativní náročnost vzniku OSVČ je ve srovnání s ostatními formami podnikatelské činnosti minimální. OSVČ totiž nemusí přijímat žádné zakladatelské právní jednání, které by obsahovalo podrobný popis jeho podnikatelské činnosti, a v řadě případů (podnikání v oborech činností živnosti volné) nemusí splňovat ani žádné odborné předpoklady pro výkon dané činnosti. To neplatí pro živnosti řemeslné, vázané a koncesované a dále pro svobodná povolání a činnosti upravené zvláštními právními předpisy, které vždy u příslušné osoby zkoumají, zda je pro výkon dané činnosti odborně způsobilá (zejména má dostatečné vzdělání či praxi pro výkon činnosti). Jednoduchost vzniku OSVČ si ukážeme na příkladu nejrozšířenější skupiny OSVČ, tedy živnostníků.

Budete-li chtít podnikat v některém z oborů činností náležejících do živnosti volné (např. provozovat velkoobchod či maloobchod, zprostředkovávat obchod a služby, pronajímat a půjčovat věci movité (automobily) či provozovat reklamní činnost atp.), postačí, budete-li plně svéprávní, bezúhonní a nebude u Vás dána překážka provozování živnosti ve smyslu živnostenského zákona. Následně u kteréhokoli1 živnostenského úřadu vyplníte formulář k ohlášení živnosti a uhradíte správní poplatek ve výši 1 000 Kč.2 Správní poplatek se hradí za všechny v tu danou chvíli ohlašované živnosti, nikoli za každou živnost zvlášť. Oprávnění provozovat živnost Vám vzniká již ke dni ohlášení živností, není tedy nezbytně nutné čekat na vydání výpisu z živnostenského rejstříku.3

Zákon nevyžaduje, aby OSVČ disponovala nějakým počátečním minimálním kapitálem. Až na výjimky bude úhrada shora uvedeného správního poplatku jedinou finanční zátěží OSVČ. Výjimky se týkají zejména svobodných povolání a některých typů koncesovaných či vázaných živností, u kterých je nutné vynaložit prostředky na povinné pojištění profesní odpovědnosti, případně je nutné uhradit vstupní poplatky příslušné profesní komoře.

Výhody a nevýhody OSVČ

Výhodou podnikání ve formě OSVČ je prakticky neomezená rozhodovací svoboda, neboť pouze a jen OSVČ rozhoduje o tom, jakým směrem se bude její podnikání ubírat. OSVČ není závislá na rozhodnutí jiných třetích osob. Výhodou je také bezesporu i nižší míra administrativní zátěže v oblasti vedení účetnictví.

Naproti tomu nevýhodou je určitě vysoká míra rizika spočívající v neomezeném ručení za dluhy související s podnikáním, neboť OSVČ odpovídá vždy celým svým majetkem bez ohledu na to, zda je to majetek soukromý nebo majetek nabytý v souvislosti s podnikáním. Jako nevýhoda se také může jevit menší schopnost získat cizí (zejména bankovní) zdroje k financování podnikání, neboť drobní živnostníci nejsou obvykle pro banky v tomto ohledu dostatečně bonitní.

VOS – veřejná obchodní společnost

Veřejná obchodní společnost = společnost alespoň dvou osob, které se účastní na jejím podnikání nebo správě jejího majetku a ručí za její dluhy společně a nerozdílně.

VOS řadíme mezi osobní obchodní společnosti. V současné době není příliš využívanou formou podnikatelské činnosti, neboť svým společníkům nepřináší takové výhody jako jiné typy obchodních společností, zejména SRO a AS.

Charakteristické znaky VOS

K založení VOS jsou nutné minimálně 2 osoby (fyzické i právnické). Společníkem VOS nemůže být, resp. se jím nestane osoba, na jejíž majetek byl v posledních třech letech prohlášen konkurz, nebo byl návrh na zahájení insolvenčního řízení zamítnut pro nedostatek majetku, anebo byl konkurs zrušen proto, že majetek je zcela nepostačující. Horní hranice počtu společníků není nijak omezena. Podíly společníků jsou vždy stejné, pokud společenská smlouva neurčí jinak.

VOS se zakládá společenskou smlouvou, která upravuje vzájemné poměry mezi společníky. Zákon nevyžaduje, aby společenská smlouva měla formu notářského zápisu, plně postačí písemná forma s úředně ověřenými podpisy zakladatelů. VOS může být založena pouze za účelem podnikání nebo za účelem správy vlastního majetku.

Obrovskou nevýhodou VOS je skutečnost, že společníci ručí za její dluhy společně a nerozdílně celým svým majetkem. Pokud tedy společnost nedostojí svým závazkům a řádně a včas nesplní své dluhy vůči věřitelům, mohou se věřitelé z titulu ručení obracet k jejich splnění na společníky společnosti. Ručení společníků není možné jakkoli omezit.

Společnost má velice jednoduchou organizační strukturu. Statutárním orgánem jsou všichni její společníci, neurčuje-li společenská smlouva, že jsou to jen někteří společníci. Účast třetích osob na řízení společnosti je nepřípustná. Převod podílů ve společnosti je vyloučen, přistoupit nebo vystoupit ze společnosti je možné jen změnou společenské smlouvy dohodou všech společníků.

Zákon nestanoví pro VOS povinnou minimální výši základního kapitálu. Proto také společníci nemají žádnou vkladovou povinnost, s výjimkou případů, kdy tak určí společenská smlouva. Společníci se podílejí na zisku i ztrátě společnosti, a to rovným dílem.

Společnost je úzce vázána na osoby společníků. Zánik účasti jednotlivých společníků vede až na výjimky stanovené zákonem k zániku společnosti jako takové.

Finanční a administrativní náročnost

Založení a vznik VOS je ve srovnání s OSVČ administrativně i finančně náročnější. Zakladatelé totiž musí nejprve sepsat a uzavřít společenskou smlouvu. Lze jen doporučit, aby znění společenské smlouvy zpracovala osoba právně znalá (advokát, notář atp.), případně aby ho zakladatelé alespoň s takovou osobou konzultovali. Finanční náročnost založení společnosti je minimální a zahrnuje pouze poplatky za ověření podpisů společníků, což je v současné době 30 Kč za jeden podpis bez DPH.

Po založení společnosti přijetím společenské smlouvy bude nutné zabezpečit příslušná podnikatelská oprávnění, tedy absolvovat de facto stejný postup jako u OSVČ. Minimální náklady související se získáním živnostenského oprávnění budou činit 1 000 Kč za všechny ohlašované živnosti.

Konečně posledním krokem bude zápis společnosti do obchodního rejstříku, což je nejdražší položka celého procesu vzniku VOS, neboť výše soudního poplatku v současné době činí 6 000 Kč.

KS – komanditní společnost

Komanditní společnost = společnost, v níž alespoň jeden společník ručí za její dluhy omezeně (komanditista) a alespoň jeden společník neomezeně (komplementář).

KS se opět řadí mezi osobní obchodní společnosti, avšak v její vnitřní struktuře jsou již patrné prvky charakteristické pro společnosti kapitálové. Nejedná se v praxi o příliš využívanou formu podnikatelské činnosti.

Charakteristické znaky

K založení KS jsou opět nutné alespoň 2 osoby (fyzické i právnické), z nichž jedna musí být komanditista a druhá komplementář. Komplementářem nemůže být osoba, na jejíž majetek byl v posledních třech letech prohlášen konkurz, nebo byl návrh na zahájení insolvenčního řízení zamítnut pro nedostatek majetku, anebo byl konkurs zrušen proto, že majetek je zcela nepostačující. Horní hranice počtu společníků není nijak omezena.

KS se zakládá společenskou smlouvou, která upravuje vzájemné poměry mezi společníky. Zákon nevyžaduje, aby společenská smlouva měla formu notářského zápisu, plně postačí písemná forma s úředně ověřenými podpisy zakladatelů. KS může být založena pouze za účelem podnikání nebo za účelem správy vlastního majetku.

Pro společníky KS platí specifická pravidla ručení za dluhy společnosti. Komplementář je vždy neomezeně ručícím společníkem, jehož postavení je obdobné postavení společníka VOS. Neomezené ručení komplementáře je však „kompenzováno” tím, že se k jeho osobě neváže žádná vkladová povinnost a současně pouze komplementář může být statutárním orgánem společnosti. Má-li společnost více komplementářů, pak všichni ručí za dluhy společnosti společně a nerozdílně. Naproti tomu komanditisté ručí za dluhy společnosti pouze do výše svých nesplacených vkladů podle stavu zápisu v obchodním rejstříku, a to spolu s ostatními společníky vždy společně a nerozdílně. Komanditisté nejsou povinni se osobně účastnit na řízení společnosti.

Zákon zavádí pro KS povinnou tvorbu základního kapitálu, ovšem neurčuje jeho minimální výši. Ta se bude odvíjet od výše vkladové povinnosti jednotlivých komanditistů určené ve společenské smlouvě. Výše základního kapitálu se nezapisuje do obchodního rejstříku.

Zisk a ztráta se dělí mezi společnost a komplementáře na polovinu, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Komplementáři si příslušnou část zisku i ztráty rozdělí rovným dílem stejně jako u VOS. Část zisku, která připadla společnosti, se pak po zdanění rozdělí mezi komanditisty v poměru jejich podílů, přičemž komanditisté nenesou podíl na ztrátě společnosti.

Společnost má rovněž jednoduchou organizační strukturu, která předpokládá, že se společníci budou přímo podílet na řízení společnosti. To ovšem neplatí pro obě skupiny společníků ve stejném rozsahu. Statutárním orgánem jsou pouze komplementáři společnosti, neurčuje-li společenská smlouva, že jsou to jen někteří z nich. Otázky zásadního právního významu, které nepřísluší statutárnímu orgánu, však rozhodují všichni společníci společnosti, přičemž zvlášť hlasují komplementáři a zvlášť komanditisté. Účast třetích osob na řízení společnosti je vyloučena. Převod podílů ve společnosti je umožněn pouze pro podíly komanditistů.

Byť jde o osobní obchodní společnost, je zánik společnosti navázán pouze na